Kniha je bezprostředním svědectví Heinricha Harrera (narozen roku 1912) o letech strávených v Tibetu. V roce 1939 byl členem horolezecké expedice na Nangá Parbat a krátce po vypuknutí druhé světové války byl internován v britském zajateckém táboře poblíž Karáčí, z něhož se mu podařilo uprchnout. Dlouhé měsíce putoval o hladu ledovými pustinami, až po mnoha dobrodružstvích dorazil do Lhasy. Tím se mu splnil celoživotní sen, ocitl se v Tibetu, tajemném horském státu v klínu Himaláje. Postupně se dokázal naučit žít v zemi ovládané zvláštní symbiózou církevní a světské moci a proniknout do složitého filosoficko-teologického systému, v němž si kláštery, hlavní centra moci, uchovávaly vliv na soukromý i veřejný život. Jeho působení ve Lhase bylo pro samotnou zemi velkým přínosem: zvelebil a rozšířil potálské zahrady, zavedl ve Lhase elektřinu, postavil přehradu a hlavně seznamoval mladého dalajlamu, jehož přítelem a rádcem se stal, se západním světem. V roce 1983 se do Lhasy znovu navrátil.